VANlife Tomáše Málka: otevřené hranice

Takhle jsem si zapamatoval přechod hranice mezi Maďarskou lidovou republikou a spřáteleným socialistickým Československem. Ten nepříjemný pocit, když se blížila státní hranice, jsem měl ještě o mnoho let později a zbavil mě jej teprve Schengenský systém. 

Nikdy by mě nenapadlo, že ho budu znovu prožívat. Psal se konec března 2021 a my vyráželi na naši vysněnou velkou cestu obytnou dodávkou. Pro osvěžení paměti: byl to druhý rok s pandemií Covid 19. Německo tehdy jen před pár dny otevřelo hranice pro tranzit z Česka. Náš cíl představovalo Španělsko. Vyzbrojeni negativními testy jsme odstartovali směr jih. Podle route planneru nás od prvního města za španělskou hranicí dělilo nějakých 1700 kilometrů a naše testy nesměly být starší než 72 hodin. Takže takový malý soukromý závod s časem.

Projíždíme areálem bývalého hraničního přechodu Rozvadov a sledujeme lidský had klikatící se před testovacím centrem – řidiči kamionů, kteří dorazili „na čáru“ bez testu. Starý známý pocit z Rajky je zpět. Kousek za hranicí nás policista nasměruje na odpočívadlo, kde jeho kolegové kontrolují posádky z tehdy „toxické“ České republiky. Jsou korektní, chtějí vidět testy a cestovní dokumenty. Za deset minut je po všem, kontrola končí smíchem a přáním šťastné cesty a my najíždíme zpět na dálnici. Mimochodem, byla to jediná policejní kontrola během naší osmiměsíční cesty v roce 2021. Tehdy jsme urazili 26 tisíc kilometrů a projeli Evropu do Gibraltaru, přes Laponsko až po řeckou Lefkadu. Když se nás po návratu ptali, jaké to bylo, naše nejstručnější odpověď byla: “Nejlepší prázdniny!”  

Za pár dní, když všechno půjde podle plánu, vyrazíme na česko-německou hranici s naloženou obytkou znovu. Plán je strávit zimu kočováním po Španělsku a Portugalsku. Odjezd plánujeme na víkend kolem 17. listopadu. Možná nás zase čeká německá hraniční kontrola, tentokrát kvůli migraci. Ale jedno je jisté. I pětatřicet let po Sametové revoluci si budu vážit toho, že můžu naložit rodinu do obytňáku a vyrazit přes hranice tam, kam chci já.

Dodávkou s dětmi

S „garsonkou na kolech“ cestujeme už od roku 2010, kdy jsme vyrazili na expedici do východního Turecka. Když se nám narodil první potomek, nechtěli jsme nezávislé cestování na čtyřech kolech opustit, naopak jsme začali plánovat několikaměsíční cestu po Evropě. Tu jsme absolvovali v roce 2021 vozem Weinsberg CaraBus 630 ME, kterým cestujeme dodnes. Jedná se obytnou vestavbou do dodávky Fiat Ducato. Motor má výkon 160 koní, uvnitř mohou cestovat čtyři lidé. Proti sériovému provedení jsme přidali na střechu solární panel a k němu měnič napětí se zdvojenou nástavbovou baterii. Po narození 2 potomka jsme “přistavěli patro”, tedy nechali na dodávku osadit zvedací střechu se spaním.

Vozidlo je servisováno v Karavan Centru Morava. 

Naše cesty můžete sledovat na Facebooku a na Instagramu a také na webu.