„Nedělám módu pro cizí, dělám ji pro sebe,“ říká Iveta Nedomová

Jak začala vaše cesta k návrhářství?

Oklikou, jsem vystudovaná stavební inženýrka, k tomu jsem si přidala architekturu. A přišel listopad 89, měla jsem měsíční dítě, do toho přestala být práce v projekci. Začala jsem šít doma a pak ty věci i prodávat. Po dvou letech se mi narodily dvojčata, a i když to bylo náročné, tak se to všechno rozjelo o to více. Manžel zůstal na mateřské a já jsem vydělávala.  Začínali jsme od nuly, a v podstatě pak i několikrát později, ale mám úžasné geny po rodičích, které nemůžu zpronevěřit.

Které milníky v životě vás dále formovaly?

Víte, život vám něco vezme a něco vám dá. Takhle je to vždy. A i když mě potkaly věci, které byly náročné, tak mám to obrovské štěstí, že se na svět dívám pozitivně. Vlastně se mám hodně dobře. Ale stojí to úsilí. A protože se o sebe dokážu postarat sama, tak ke mně přicházejí právě takové ženy, samostatné, zajímavé, charizmatické.

Vaše móda je hodně volná a zároveň elegantní a praktická, vždy to tak bylo?

Ano, celý život jsem se oblékala takto, mám ráda takovou řekla bych až bohémskou módu. Mým snem bylo oblékat umělce, a to je docela náročná klientela. Ale podařilo se mi to, a já jsem třicet let oblékala Květu Fialovou, to byla taková má druhá máma, nebo třeba Helenu Růžičkovou, Evu Brejchovou nebo Evu Jurinovou, ale oblékám také Xavera Veselého. Moje cesta je ta, že se to musí líbit mně. Nedělám módu pro cizí, dělám ji pro sebe. A z toho vyplývá i můj pohled na to, jak by se měla žena oblékat. Když ode mne ženy odcházejí, tak cítí volnost, a to nejen kvůli tomu, že se volněji obléknou.

Máte v Brně krásnou prodejnu, jak u vás tedy nákup oblečení probíhá?

To je různé, ale nejraději mám, když žena přijde sama a můžeme se sobě navzájem věnovat. Není to totiž jen o prodeji kousku do šatníků, my pak třeba dvě hodiny sedíme a povídáme si, a mnohdy se stane, že je to právě ta chvíle, kdy se v té ženě něco změní, najde odvahu být sama sebou. A to jsou pak úžasné příběhy, jsem vděčná, že mohu být součástí.

Když tedy přijde zákaznice k vám, poznáte hned na první dobrou, co se k ní hodí?

U nás je to tak, že když žena přijde, tak si začne vybírat a já ji nechám. Když spolu začneme mluvit a naladíme se, tak už to jde samo. Podle její energie, toho, jakou má postavu, jestli je sportovní nebo více ženská, vybereme ten nejlepší kousek. Ale ano, když vejde do ateliéru, tak vím, co by ji sedělo, jen to chce čas, proto jsem ráda, když u toho nejsou žádní další lidé, kteří by nás rušili. Hned vedle ateliéru mám dílnu, takže daný kousek můžeme ušít nebo upravit na míru.

Stárnou s vámi i vaše zákaznice?

Ano, kdy jsem byla mladá, tak jsem oblékala své vrstevnice a naše děti, dnes je mi šedesát a oblékám nejen své vrstevnice, které se ke mně těch třicet let vrací, ale také mladé lidi, a to mi hodně lichotí. Často se stane, že si ženy ani neumějí představit, že by v některém módním kousku mohly vypadat skvěle a pak si jej obléknou a jsou nadšené. Když se pak vrací, tak to je největší odměna. Baví mě oblékat lidi, jako bych to byla já sama.

Jak vaše modely vznikají?

Hodně mi pomáhá mé technické vzdělání, a to že můžu dělat v módě minimalismus. A k tomu mi pomohl i patchwork, protože má zajímavé postupy, které s krejčovinou nemají nic společného. Nejsem švadlena, ale vím, jak chci, aby to vypadalo. A nemám ráda takové ty složité švadlenkovské postupy, tak jak je má móda jednoduchá, tak chci, aby se i šila, s volností a láskou. Někdy je pro švadlenky náročné skloubit mou představu s výrobou. A jsem jim velmi vděčná, že to zvládají, protože jsem si plně vědoma toho, že bez nich nejsem nic. Můžu být geniální, ale bez mé dcery, která právě výrobu a střižnu vede, bych to mohla všechno zavřít.

Jste velice inspirativní žena, nejen stylem módy, ale také energií, kterou vyzařujete.

Teď už ano, ale nebývalo to tak vždy. Byla jsem nehezká mladá dívka, ale pak se něco změnilo u mě uvnitř, co se projevilo navenek. A o tom to je. Když vidím některé spolužačky, které byly třeba v osmnácti nádherné, a teď jsou z nich smutné osoby bez energie, tak jsem za svou cestu ráda. Mám moc ráda přísloví a pohádky a teď v nich nacházím tolik pravdy. Ale tohle všechno už lidé vědí, takže jsem nohama na zemi, nejsem žádný výjimečný člověk, co něco objevil. To, že stárneme je dané, ale to neznamená, že patříme do starého železa. Jen pro to musíme něco dělat, já třeba každý den hraji tenis, a i přes některé mé slabosti se snažím žít a bojuji, co se dá. Vždyť život v pozdějším věku přece není o tom, abychom si na všechno stěžovali, bolelo nás celé tělo, oblékali jsme se „obyčejně“ a bez radosti a trochu ztřeštěnosti.

Dokážete se v podnikání přizpůsobit nové době a sociálním sítím?

Ono vám ani nic jiného nezbyde. Zhruba před třemi lety se s obchodem začalo něco dít, lidé přestali chodit a já nevěděla, co se děje. A protože mám zaměstnance a nemůžu si dovolit nemít tržbu, tak jsem začala pátrat. Došlo mi to hodně rychle, neměla jsem žádné sociální sítě. Takže jsem si zaplatila všechno, co se dalo, naučila jsem se marketing na sociálních sítích a najednou mě to začalo bavit. Ty ohlasy byly neuvěřitelné. Když si vezmete, že v mém věku mám na FB 6 tisíc sledovatelů a na Instagramu 4 tisíce, to je úžasné. Výsledek byl ten, že se mi tržby zvedly o 100 %. Člověk totiž musí pohnout zadkem a něco dělat, jinak to nejde.

Máte nějaká životní motta?

Mám dvě. První je: Zítřek je dnešek, kterého jsi se včera tolik bál a vidíš, že se nic nestalo. A druhá: Tvá duše si vybrala tento život, protože ty máš dost síly ho žít.