Pavilon A je patchworková katedrála

Jste dá se říci matkou projektu, jak náročné je pro tuto výstavu vybírat kolekce? A co vás motivuje?  

Náročné to je nejen tím, že by se neměly každý rok opakovat stejné kolekce, stejné umělkyně a stejný typ prací. Ale je to zároveň náročné proto, že jsme si za 17 let vychovali a rozmazlili publikum natolik, že už se mu jen tak něco nezavděčí. Paradoxně tím, jak jsme zvyšovali kvalitu, jsme si upletli pomyslný bič sami na sebe.

Co tady máte letos nejzajímavějšího ze zahraničních galerií?

Rozhodně je nutné zmínit Brazílii, je to galerie z nejvzdálenější země a vůbec první galerie z Jižní Ameriky, kterou kdy výstava hostila. Na druhém místě bych jmenovala jako nejcennější a nejzajímavější galerii francouzské výstavy EPM. Protože oni každý rok odkoupí jeden vítězný quilt ze své soutěže a budují sbírku těchto quiltů. A my jsme první výstava, které tuto ucelenou sbírku propůjčili. Oni sami tomu říkají, crème de la crème, tedy the best of. Letos máme díky dlouholeté spolupráci to štěstí, že místo běžného ročního soutěžního výsledku máme ty nejlepší za posledních více než 20 let.

Je letošní výstava jiná? Kam se posunula?

Rozhodně je jiná zase vyšší kvalitou prací i tím, že je zde velké soustředění na mezinárodní kolekce a spolupráci. Máme celkem sedm kolekcí, kde autorky jsou mezinárodní. Z toho dvě kolekce byly vytvořeny pouze online spoluprací, to znamená, že se jejich autorky, protože jsou z celého světa, fyzicky nikdy nesešly. Nicméně přes online konference se podařilo sjednotit rozměry, barevnost, námět a výsledek této kolekce je úžasný. Díky tomu jsou tam zastoupeny autorky od Nového Zélandu přes severní Evropu.

To mne přesvědčuje o tom, že váš obor oslovuje i mladou generaci. Jak je to s cílovou skupinou tvůrců a návštěvníků?

Myslím si, že úspěch v našem oboru je, pokud zůstaneme minimálně na stejné úrovni. Zajímavé pro nás je, že se nově připojují maminky na mateřské, manažerky, které potřebují oddech a fyzickou práci, art terapii po duševně náročném zaměstnání. Významnou českou mladou autorkou je Bára Bartošová, která zde má letos celou svou galerii. Je rozhodně nejmladší účastnicí s vlastní galerií a já věřím, že takové osoby budeme potkávat častěji. Je to i otázka klubů, zda si v rámci svých nových členek vychovají někoho, kdo u quiltingu zůstane a stane se pak samostatným autorem.

Co vás osobně přivedlo k patchworku?

Úplně první impuls bylo, asi jako u většiny lidí za socialismu, samotné šití.  Jsem generace, která co si neušila, to v podstatě neměla. Po roce 2 000 mnoho z mých vrstevníků bylo v situaci, kdy děti byly odrostlé a obchody nabízely nepřeberné množství všeho toho, co jsme si kdysi pracně šily. Všechny jsme měly doma šicí stroje, všechny jsme měly tu dovednost a chtěly jsme něco dělat. V té době začal i boom patchworku a quiltingu v Evropě. Začalo to oslovovat mnoho dam v mé generaci a tím i mě. A protože jsme v té době dělali v cestovním ruchu, tak pro nás nebyl problém udělat si výstavu pro sebe. Začali jsme jezdit po velkých světových výstavách, začali jsme sem vozit autory a galerie. České ženy sice už mohly vyjíždět do světa, ale v naší generaci byla pro mnoho z nich silná jazyková bariéra, takže jsme překládali literaturu, návody, způsoby tvorby povrchu quiltů a naopak jsme se snažili dostat tu vznikající českou quiltingovou scénu na tu evropskou a světovou. Což se nejen povedlo, ale dnes myslím, že je to naprosto srovnatelné. V zahraniční galerii nikdo nepozná, který quilt pochází z východu, který ze západu, který je český, africký nebo severský.