„Jsem řidič a moje žena navigátor, v dodávce i v životě,“ říká Tomáš Málek

Podíleli jste se na programu, který bude probíhat v pavilonu G1, na co se mohou návštěvníci těšit?
Tomáš: Chtěli jsme to udělat tak, abychom ukázali, že cestovat se dá bez cestovky a jsou různé cesty, jak se k tomu dostat. Můžete jezdit obytnou dodávkou, jak to máme my nebo můžete mít obytnou dodávkou s pohonem všech čtyř kol a dostanete se tam, kde obyčejné dodávky končí anebo můžete zkusit nějaký terénní pick-up s terénním vozíkem nebo se stanem nebo s nástavbou. A pak je tady královská kategorie, na kterou já se teda těším nejvíce, a to jsou expediční kamiony.

Expediční kamiony jsou asi velké lákadlo, koho tady uvítáte?
Tomáš: Budeme tady mít dva majitele expedičních kamionů, které stavěla firma … a jednoho zapáleného tatrováka, který žil 12 let v Angole a provozoval tam kamionovou dopravu s vozy Tatra a po návratu do České republiky a našel se svým kamarádem ve Španělsku Tatru, kterou Tatra Kopřivnice využívala jako doprovodné vozidlo pro Rallye Paříž Dakar. Kluci ho několik let dávali do kupy, a teď to vozidlo jezdí a má zajímavou historii a bude to skvělá přednáška.

Jak bylo těžké ten doprovodný program postavit?
Tomáš: Napsat program trvalo asi 10 minut, ale je to hlavně díky tomu, že jsem dlouhodobě sledoval tuhle scénu, když jsem pracoval pro server Lidovky.cz a vytvořil jsem rubriku, která se jmenovala Nomádi a vlastně téměř všichni lidé, kteří se tohoto programu zúčastní tou rubrikou prošli.

Od kdy svou obytnou dodávkou jezdíte?
Tomáš: Od roku 2010, když jsme spolu byli ještě nesezdaní takto cestujeme. Jen jsme časem změnili velikost, protože se nám narodily děti a nevlezli bychom se.

Je to tedy váš společný sen?
Aneta: Společný, ale začalo to, až jsme se potkali, nejdříve to byly cesty Felicií se stanem a pak jsme jezdili malinkou dodávkou po mojí pratetě, kterou nám dala a pak s dětmi jsme si pořídili větší, která má i záchod a sprchu.
Tomáš: A letos v létě jsme i na naši dodávku museli přistavět „patro“, abychom se pohodlně vlezli oba. Nahoře spím zatím sám, ale Adam se tam brzy přestěhuje za mnou, to je jasná věc.

Jak se dětem líbí toto cestování?
Aneta: Adam je rozený nomád, od malička jsme s ním bydleli v autě. Vlastně jsme vyjeli na cestu, na benzínce jsme šli na záchod a lezl do auta se slovy „a jsme doma“. Anežka potřebovala svůj čas, tam jsme ty vzdálenosti po kouskách prodlužovali.

Je některá z přednášek na téma cestování s dětmi?
Tomáš: Ano, v neděli od 10.00 je naplánovaná čistě ženská přednáška nebo spíše debata o tom, jak cestovat s dětmi. Budou tam tři dámy, včetně Anety, které dlouhodobě cestují s dětmi a jak to jde zvládnout, co to přináší za úskalí, či za radost.
Aneta: Prostě o tom, jak je to easy (smích)

Dá se na tento životní styl zvyknout, že vám opravdu nechybí byt nebo dům nebo si musíte občas odpočinout?
Aneta: Upřímně, vlastně jsme nevěděli, jaké to bude, když jsme na tu naši nejdelší cestu vyjížděli, ale hodně rychle jsme si zvykli na ten prostor devíti metrů čtverečních a když jsme se po těch devíti měsících vrátili, tak jsme si říkali, že bychom v tom autě nejraději zůstali. Ta svoboda všechno tak moc vykompenzuje, že nám ty pevné stěny vůbec nechybělo. Navíc nám přišlo všude všechno strašně velké.
Tomáš: Když cestuješ, tak máš opravdu svobodu v tom, kde, kdy budeš. Ráno se probudíš, je krásně a jedeš k moři, přestane tě to bavit, jedeš do hor. A takhle jsme cestovali, moře, hory, vesničky a programově jsme se vyhýbali velkým městům.

Máte to takhle v genech?
Tomáš: Myslím, že to mám v krvi od svého dědy, který byl takový tulák a cestovatel.
Aneta: Já taky po dědovi, ten na tehdejší dobu podnikal docela šílené výpravy a pak po pratetě, od které jsme měli naši první dodávku.

Máte pevně dané role nebo se v řízení a navigování střídáte?
Aneta: Vyjížděli jsme s tím, že se budeme střídat, ale nakonec to vyplynulo tak, že Tomáš je řidič a já navigátor.

Jaký máte nejbližší cíl?
Tomáš: Říkali jsme si, že teď v zimě budeme kempovat po Čechách, než juniorka trochu povyroste a příští podzim bychom chtěli vyrazit někam dál, ale nechci teď prozrazovat, abych to nezakřikl.

Co budete dělat, až budou děti školou povinné?
Aneta: Zvažujeme, zda půjdeme klasickou cestou vzdělávání, tak nějak to domácí vyučování do tohoto stylu života zapadá. Navíc, když Adámka pozorujeme, jak funguje bez školky, a je to velmi společenské dítě, které má hodně rádo lidi, všude zapadne, znalosti má nadprůměrné, domluví se anglicky, a to jsme ho to nikdy neučili, naučil se to sám. Takže je to teď naše téma. Ale bude taky záležet na dětech samotných.

Budete mít nějakou společnou přednášku tady na Caravaningu?
Tomáš: Ano, budeme mluvit o Slovinsku, kde jsme byli letos v létě a pak budu mluvit o Balkánu, což je vlastně taková nejdostupnější divočina pro nás.