Martina Benešová věří, že se opět začnou více používat přírodní materiály

Vše vykonává s pečlivostí sobě vlastní, čistě, pomalu a s radostí, což údajně oděvům z přírodních materiálů prospívá. Je přesvědčená, že láska k přírodě a k nám samým nás spojuje.

Myslíte si, že do budoucna je pro udržitelnost textilní výroby lepší regulace ze strany třeba Evropské unie nebo různých jiných institucí, nebo motivace spotřebitelů, aby si sami vybrali, co budou nosit?

Já myslím, že se to určitě skládá z obou dvou těchto segmentů. Rozhodně by se měla regulovat nadměrná produkce oděvů jako takových, a určitě by se mělo apelovat na to, aby byla z více udržitelných materiálů, než je tomu dosud. Anebo aby se nejednalo o směsi, aby se to tím pádem dalo lépe kompostovat nebo třeba recyklovat. Materiálové směsi jsou vlastně největší problém. Zároveň je taky fajn motivace tím směrem, že když se bude výrobce snažit být ekologičtější, tak tím větší by měl dostat podpory. Takže třeba nějaká daňová úleva nebo něco v tomto směru, nebo nějaký bonus za správně vyrobený produkt by byl určitě příjemný. Zároveň je to ale vždycky kombinace mezi regulacemi a motivací. A je otázka, do jaké míry to budoucí výrobci využijí. 

Jaký druh materiálu si myslíte, že se bude v textilní výrobě nejvíce používat?

Já doufám, že se opět začnou používat přírodní materiály. Za mě by bylo, můj soukromý názor je takový, že by bylo nejlepší, kdyby se znovu začal více používat len, hedvábí, prostě přírodní materiály, které s naší pokožkou krásně v symbióze. Otázka je, jak se bude vyvíjet technický vývoj různých těch směsových a funkčních materiálů, protože záleží, jestli se bavíme o nějakých sportovních oděvech, nebo právě nějakých volnočasových. Na léto určitě nějaké přírodní materiály, na sport zase spíš nějaké ty technické nebo funkčnější materiály.

Myslíte si, že tato otázka „Kdo a kde vyrobil moje oblečení?“ rezonuje mezi mladou generací?

Jen na úvod řeknu, že je to takový popud širší veřejnosti, ptát se, kdo vyrobil naše oblečení. Je to z toho důvodu, aby koneční spotřebitelé tlačili na výrobce, aby se zajímali, kde a za jakých podmínek se jejich oblečení vyrobilo, protože se stane, že třeba máme výrobce, který se považuje za evropského, nicméně to oblečení se vyrobilo v Bangladéši nebo v Indii. Ti dělníci tam mají většinou špatné podmínky a vlastně nemají normální evropské zákonem dané pracovní podmínky. Takže je to vlastně o tom, aby se ten člověk zajímal o to, jak je to oblečení vyrobené. Mladou generaci to ovlivňuje z toho důvodu, že se o tu pomalou nebo udržitelnou módu zajímají dost, a tím pádem to u nich otevírá otázku toho, jak kvalitní oblečení oni sami nosí, a pakliže mají nějaké kvalitní, třeba od českých designérů nebo od nějaké značky, tak se velice rádi pochlubí, že mají to lokální zboží na sobě, a taky ho tím pádem nosí častěji a ukazují ho veřejnosti.

Je něco ohledně udržitelné módy nebo udržitelností textilní výroby, co byste ráda řekla závěrem tohoto rozhovoru?

Určitě je důležité si rozmyslet, co ve skutečnosti potřebujeme. Jestli je náš cíl mít 50 kusů oblečení, které nemůžeme nosit, protože ho nemáme s čím zkombinovat, anebo nám stačí základní tři basic kousky, které obohatí nějaký designový prvek. Já si myslím, že hlavně je ta udržitelná móda v tom zastavení, zpomalení, uvědomění si toho, co máme a co potřebujeme skutečně, potažmo když už víme, co chceme, tak si na to klidně můžeme našetřit a z dlouhodobého hlediska vlastně i investujeme sami do sebe, protože ten oděv nebo produkt vydrží déle a je kvalitnější. Takže určitě zpomalte, uvědomte si, co potřebujete a pak si to klidně běžte s láskou koupit.